Szarowski rodokmen rodiny      

Dnes je 20. 9. 2017 00:27.

MÁTE SHODNÉ PŘÍJMENÍ? | KNIHA NÁVŠTĚV | KONTAKT | MAPA STRÁNEK
  HLAVNÍ STRÁNKA

ADAM A JEHO ROD
GRAFY RODOKMENŮ
STATISTIKA RODOKMENU
SEZNAM OSOB
PŘÍBUZNÁ PŘÍJMENÍ
ČETNOST PŘÍJMENÍ
FOTOGALERIE RODIN
FOTKY NÁHROBKŮ

MÁTE SHODNÉ PŘÍJMENÍ?

STARÉ FOTKY OBCÍ
SEZNAM MÍST
OBEC SZAROW
DĚJINY TĚŠÍNSKA
MAPA TĚŠÍNSKA

DOKUMENTY
ZAJÍMAVOSTI
SLOVNÍČEK
ODKAZY

KNIHA NÁVŠTĚV
MAPA STRÁNEK
KONTAKT



Zbav se strachu!
Zbav se problémů!
Změň svůj život!
Metodou RUŠ!


HanaSzarowski.com
Art and paintings
by Hana Szarowski.


fler.cz/vysivana
Zajímavé ručně dělané výrobky, zejména výšivky. Brzy přibudou výrobky dle obrazů Hana Szarowski.


HLAVNÍ STRÁNKA / SLOVNÍCEK

SLOVNÍCEK

Autor: Radek Adamec

Panství = velkostatek = deskový statek: Velký kus území obsahující vesnice a mesta patrící konkrátnímu vlastníku. Vlastníkem (vrchností) mohl být konkrétní clovek (hrabe Šternberk), svobodné mesto (panství hradecké = (velko)statek Hradec Králové = vesnice vlastnené mestem Hradec Králové), církev (arcibiskupské velkostatky) nebo král (kamerální panství pardubické). Panství byla základní územní a správní jednotka, kterou mohl majitel svobodne prodat a záznamy se o tom vedly v knihách zvaných zemské desky. Odtud deskový statek. Panství se jmenovalo vetšinou podle sídelního zámku, což casto bývaly nepríliš známé vesnice (panství Slatinany, Nasavrky, Zámrsk).

Královské mesto: Mesto patrící králi, jehož obyvatelé jsou svobodní, mohou se volne stehovat, volit si kariéru a nakládat se svým majetkem. Svoboda techto mest je nezcizitelná, tj. garantována králem na vecné casy. Královská mesta nejsou soucástí žádného panství.

Venné mesto: Královské mesto patrící královne. Nijak se nelišilo od královských mest, pouze odvádelo dane královne.

Poddanská mesta a mestecka: Jsou soucástí panství a jejich obyvatelé jsou poddanými vrchnosti stejne jako vesnictí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné povinnosti, ale v praxi jim vetšinou udelovala ruzná privilegia. Nejvýznamnejší poddanská mesta mela práva blížící se královským mestum.

Kamerální mesta: Poddanská mesta, jejichž vlastníkem byl cirou náhodou král (královská komora). Tato mesta musela plnit poddanské povinnosti vuci královské komore a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se rozdíl mezi královskými a kamerálními mesty stíral (kamerální mesto Pardubice bylo v podstate královské).

Dominikální a rustikální puda: Cást panství obdelávala vrchnost ve vlastní režii, této pude se ríkalo dominikál. Zbytek byl rozparcelovaný na poddanské grunty, na kterých byli usazení gruntovníci = sedláci = osedlí a hospodarili na nich. Této cásti pudy se ríkal rustikál. Vrchním vlastníkem obojí pudy byla vrchnost. Sedlák, který držel grunt, ho nevlastnil, mel pouze právo dedicného pronájmu.

Sedlák zakoupený: Nekterý z jeho predku zaplatil v minulosti vrchnosti nejakou cástku (zakoupil se), takže jeho držení gruntu (dedicný podnájem) je nezrušitelný. Vrchnost ho smí vykázat z gruntu pouze v prípade, že se nejak proviní.

Sedlák nezakoupený: Drží statek jen do vule pánovy, tedy vrchnost ho muže kdykoli vyhnat zcela dle libosti. V praxi k tomu nedocházelo a rozdíl mezi zakoupenými a nezakoupenými se do jisté míry stíral. Nekteré duležité rozdíly však zustávají. Vyhorelou chalupu nezakoupeného napríklad opravovala vrchnost, zatímco zakoupenému pouze poskytla drevo. Pro genealoga je ovšem nejpodstatnejší, že nezakoupení se nezapisovali do gruntovních knih. Problematika zakoupených a nezakoupených je pomerne složitá.

Robota: Dominikální pudu obdelávala vrchnost ve vlastní režii, tj. prostrednictvím robotní práce a námezdních pracovníku. Spolecne obhospodarovávaná jednotka dominikální pudy se jmenovala poplužní dvur. Zahrnovala budovy, nejaké vybavení a šafáre s minimálním personálem. Poplužní dvur by se dal oznacit za panský statek, kdyby nehrozila zámena s pojmem poddanského gruntu nebo deskového statku. Každý držitel poddanského gruntu mel povinnost robotovat jistý pocet dní na dominikálu, bud sám, nebo s vlastním potahem. Proto se v poplužních dvorech nedržel dobytek. Robota vezela na gruntu, ne na osobe. Sedlák tedy nemusel robotovat, musel pouze zajistit jistý pocet clovekodnu. Mohl poslat celedína nebo kohokoli, kdo byl ochoten to za nej vzít. Tradicní pojmy pracovat na svém ci na panském jsou ponekud zavádející. Vrchním vlastníkem veškeré pudy byla vrchnost. Cím byl bohatší sedlák, tím víc mel roboty, nejbohatší pak tri dny v týdnu. To plynulo z faktu, že bezzemek si musel vydelávat na živobytí námezdní prací a pri trech dnech roboty týdne by umrel hlady.

Ourok: Pravidelná platba vrchnosti, v podstate nájem za držení poddanského gruntu.

Reluice: Penežní platba nahrazující robotu. Nejcasteji se uplatnovala u poddanských mest, ale vrchnost ji mohla povolit komukoli.

Svobodný sedlák = svobodník = dvorák (na Morave): Majitel malého svobodného statku, který byl právne na úrovni panství, tj. držitel nemel poddanské závazky, mohl statek svobodne prodat a záznam se vedl v zemských deskách, pozdeji ve svobodnických knihách. Svobodníku bylo málo, napr. jediný grunt ve vesnici mel statut svobodného statku a to ješte v málokteré vesnici. Nekdy se mluví o svobodných statcích na nekterém panství, i když prísne vzato statek soucástí panství nebyl. Meštané a šlechtici casto prenášeli svuj opovržlivý vztah k poddaným na selský stav jako celek vcetne svobodných sedláku.

Meštan: Vlastník mestské nemovitosti.

Soused: Vlastník nemovitosti tj. plnoprávný clen obce. Na vesnici sedlák, ve meste meštan.

Podruh = obyvatel (Inmann): Nájemník v dome ci statku. Nekdy se rozlišovalo: Podruh - pronajímá si komoru nebo suchý sklep. Pokojník - pronajímá si pokoj.

Predmestí: Zastavená cást vne mestských hradeb (nekdy dodatecne ohrazená). Spadala pod mesto a obyvatelé patrili k mestské obci. Mezi predmestskými sousedy a sousedy vnitrního mesta nebyl z právního hlediska rozdíl. Místa v hradbách a na rynku byla pouze prestižnejší. Meštané a obyvatelé na predmestí byli u královských mest svobodní, u poddanských mest se tešili stejným právum jako ve vnitrním meste, nebyla-li stanovena nejaká zvláštní úprava. Právovárecní meštané meli právo varit pivo a tvorili nejužší elitu. Toto právo se vázalo na dum, ne na osobu, a vetšinou šlo o domy na rynku a v jeho nejbližším okolí.

Odúmrt: Prevod pudy na vrchnost pri neexistenci prímého dedice. Vrchnost mohla udelit obci právo odúmrti, tedy možnost odkazovat majetek dle libosti bud v rámci panství, nebo neomezene.

Dedictví: Po smrti hospodáre precházel majetek na vdovu, která byla zcela plnohodnotným vlastníkem s právní subjektivitou na úrovni muže. V další generaci precházel majetek na nejmladšího syna, protože se pocítalo s tím, že starší sourozenci se mezitím meli možnost nekde uchytit nebo priženit. Prechod gruntu na prvorozeného syna byl zaveden teprve v josefinských casech. Nový hospodár musel vyplatit sourozence, což se delo prostrednictvím pulrocních splátek (vejrunku) trvajících po mnoho let. Sourozenci se casto stávali domkári a splátky, které obdrželi v rámci svého nároku (spravedlnosti) rovnou prevádeli na splácení svého domku. V dusledku nedostatku volných penez (jakási konstanta ceských dejin) vetšina prevodu zahrnovala takové dlouhodobé splátky a nový hospodár casto prebíral grunt s obrovkou nesplacenou cástkou po predchozím držiteli a dlužnou cástkou na ouroku a dani a zadlužení gruntu rostlo a rostlo.

Poddaný: Pokud zanedbáme vojsko a duchovenstvo, delilo se obyvatelstvo na tri skupiny: král, svobodní a poddaní. Král byl nad šlechtou a musel pocházet z knížecího rodu zpusobilého vládnout. Jediným ceským knížecím rodem byli Premyslovci (dalo by se spekulovat o Mojmírovcích, Slavníkovcíc, Vršovcích...). Proto po vymrení Premyslovcu bylo nutné volit krále z ciziny. Z téhož duvodu volba Jirího z Podebrad nebyla korektní. Stejne tak arcivévoda Ferdinand mel problémy oženit se s Žofií Chotkovou, ackoliv byla z vysoce urozeného rodu a po matce byla potomkem premyslovských a lucemburských králu. Svobodní byli šlechtici, meštané královských mest a svobodníci. Tito lidé byli poddaní krále a vlastne jenom jich se týkalo královo vládnutí. Toto je jeden význam slova poddaný. Bežnejší je druhý význam tedy poddaný jako tretí z výše uvedených kategorií. Tento poddaný bydlel na panství a byl v jistém smyslu jeho obcanem. Veškerou moc nad ním a administrativní úkony provádela vrchnost. Král je nepovažoval za své poddané a necítil povinnost se jimi jakkoliv zabývat. Všechny jejich záležitosti mela upravit vrchnost dle svého uvážení, pricemž bylo žádoucí, aby pri tom zohlednila zásady krestanského milosrdenství. Z tohoto duvodu se se panovník odmítal zabývat stížnostmi poddaných, za poddanské povstání trestal vrchnost a dane vybíral rovnež prostrednictvím vrchnostenské správy podle poctu osedlých na panství.

Vládci: Príslušnící knížecích rodu byli jediní lidé zpusobilí vládnout suverénnímu území. Do takové rodiny se clovek musel narodit. Približne to byli vládci státních útvaru, které existovaly v Evrope kolem roku 1000 a jejich legitimita se odvíjela od toho, že vládli od nepameti v daném území nebo kmeni. Státním útvarem se mohlo myslet treba Sasko, Švábsko, Uhry nebo Cechy. Tím pádem v Nemecku bylo takových rodu relativne dost, protože tam bylo mnoho kmenových vévodství. U nás se to redukovalo na Premyslovce. Rodu prirozene neustále ubývalo a ke konci své vlády si mohli Habsburkové vybírat nevesty jen asi ze ctyr evropských rodin. Bežným titulem takového vládce byl kníže, resp. vévoda, což bylo v podstate totéž. Král vyšel z praktického hlediska nastejno, ale oproti ostatním byl pri korunovaci pomazán posveceným olejem, což mu dodávalo v dobovém pohledu vyšší prestiž a legitimitu. Císar se považoval za nástupce starovekých císaru rímských, stál nad králi a knížaty a považoval se za hlavu krestanstva ci sveta. To, že ne celý svet je krestanský a ne všichni krestané císare uznávají bral jako docasnou odchylku. Pritom císar nevládl v žádném konkrétním území, jeho príjmy vyplývaly z toho, že byl zároven napr. vévodou saským. Z definice plyne, že císar muže být jen jeden. V 16. století se za císare považoval jak císar Svaté ríše rímské v Evrope, tak turecký sultán (jako vládce v Carihradu), tak ruský car (jako pravoslavný nástupce Byzance). To bylo v porádku, protože se navzájem neuznávali. Když se Napoleon prohlásil za císare Francie, poprel tím význam slova císar a udelal z nej jen prázdný prestižní titul pro bežného vládce. Císar rakouský se záhy pridal, a za chvíli bylo císaru jako máku.

Královna: Má vlastne dva významy, odlišené v latine. Regina je manželka králova, která nemá žádné ústavní pravomoci. Femina rex je skutecná hlava státu, jejíž manžel se nestává králem. Naše právo dlouho neznalo nástupnictví v ženské linii, proto vetšina ceských královen byly královny pouze v prvním slova smyslu. Jediná femina rex na ceském trune byla Marie Terezie. V Anglii jde treba o obe Alžbety a Viktorii.

Poddanské povinnosti: Poddaný mel povinnosti vuci vrchnosti, státu a církvi. Nejstarší povinností byl ourok, který puvodne prevládal. Druhou povinností byla robota, která byla zpocátku byla okrajová. Ourok byl urcený na vecné casy a nevalorizoval se. V dusledku inflace ztrácel casem hodnotu, což šlechta kompenzovala navyšováním robotních povinností, které inflaci nepodléhaly. Ourok a robota byly povinnosti vuci vrchnosti. Státu se odvádela státní dan, která od tricetileté války do konce vlády Marie Terezie tragicky narostla predevším v dusledku habsburských válek proti Turkum i jinde v Evrope. Církvi se odvádel desátek, což bylo ve skutecnosti méne než desetina úrody a jednalo se o bremeno nejlehcí. Byla-li náhodou vrchností královská komora ci církev, šly jim pochopitelne i príjmy z ouroku a roboty.

Omezení svobody poddaných: Poddaný byl v podstate omezen tremi zpusoby. Nesmel se odstehovat z panství, nesmel si volit kariéru a nesmel se ženit bez svolení vrchnosti. Tato omezení mela menší dopad, než se dnes zdá, protože vázanost k pude byla u sedláka dominantní a nemel zájem se nikam stehovat a snatky domlouvali rodice na základe výhodné partie, což vrchnost vždy schválila. Dle Pekare ceský sedlák nebyl nevolníkem, napr. proto, že byl právním subjektem a mohl disponovat svým majetkem. To ovšem nic nemení na faktu, že poddanské podmínky v ceských zemích byly ostudou Evropy. Mezi omezení poddanské svobody nepocítám ourok a robotu, což byla forma platby nájemného z gruntu.

Právo první noci: Pravdepodobne nikdy neexistovalo. Jedná se o výmysl osvícencu snažících se diskreditovat stredovek. Totéž platí o pásu cudnosti, jehož vyobrazení a vystavované exempláre jsou témer jiste pozdejší karikatury a sberatelské kuriozity.

Pohyb poddaných: Omezení pohybu poddaných znamenalo, že k tomu, aby se nekdo odstehoval z panství, potreboval výhostní list. Jinak bylo možné se volne stehovat v rámci panství i cestovat mimo panství, nejcasteji pri náboženských poutích. Sedlák teoreticky mohl dle libosti odcestovat do Prahy a tam si celý rok užívat nocního života, pokud zajistil, že za nej nekdo odpracuje príslušný pocet robotních dnu a zaplatí príslušné dávky. To je treba videt i z toho, že selské deputace se stížnostmi se nekdy vydaly za císarem do Vídne a nikdo jim v ceste nebránil. Samozrejme že dlouhodobý pobyt mimo domov si žádný sedlák nemohl dovolit a pri ceste ho vojsko i panský personál zrejme považovali za apriorne podezrelého, pokud nemel nejaké poverení. Sedláci nejcasteji cestovali v rámci roboty - tzv. daleké fury - a bylo to vnímano jako nepríjemná, nákladná a nebezpecná povinnost. Vrchnost si také casto osobovala právo všemožne dirigovat život poddaných, takže nelze vyloucit, že v nekterých prípadech si poddaný netroufl nastoupit do služby v jiné vesnici téhož panství nebo se vypravit na pout bez svolení.

Poddanství = clovecenství: Právní vztah závislosti mezi obyvatelem panství a vrchností. Znamená, že vrchnost má správní pravomoc nad poddaným. Nevyplývá z nej nutne žádná konkrátní poddanská povinnost.

Nevolnictví: Novodobý pojem popisující faktický stav poddaných v období po tricetileté válce. Doba sama ho neznala. Dle tehdejšího chápaní byl clovek poddaným, což byl jasne definovaný právní vztah, který mel jistým zpusobem upravené provádecí podmínky. Poddaným se nekdy vedlo lépe, nekdy hure, podle milosti vrchnosti, ale nikdo by to neformuloval tak, že od tricetileté války zacalo nevolnictví. Behem 17. a 18. století se ovšem výrazené omezení práv poddaných stalo tak samozrejmou vecí, že lidé z týmu Josefa II zastávali názor, že poddaní jsou dle platného právního stavu skutecne majetkem vrchnosti. Tento vztah byl v Evrope známý z období raného stredoveku, kdy byl sedlák zcela bezprávný a nazýval se nemecky leibeigen, anglicky serf, ci latinsky servus, tedy de fakto otrok. Josef II chtel tedy zrušit Leibeigenschaft v Cechách, ale ceská šlechta oponovala, že v zemi žádný Leibeigenschaft není, i když casto o svých poddaných hovorila jako o meine Leibeigen. Jeden z Josefova týmu procetl celé obnovené zrízení zemské z roku 1627, aby našel akt zavádející Leibeigenschaft, který by mohl císar zrušit, ale nic takového nenašel. Nakonec se zjistilo, že šlechta mela pravdu a nic takového u nás neexistuje. I když se tedy tradicne ríká, že Josef II roku 1781 zrušil nevolnictví, bylo by asi presnejší ríci, že zakotvil základní obcanská práva poddaných.

Zrušení poddanství: Po zrušení nevolnictví roku 1781 lidé zustávali poddanými. Znamená to, že i nadále vyrizovali úrední agendu pres vrchnostenskou kancelár, nadále byla vetšina lidí poddanými nejakého panství, poddanské grunty zustávaly vlastnictvím vrchnosti a jejich držitelé robotovali. Zároven se lidé mohli volne stehovat, uzavírat snatky a studovat. Pokud se však napríklad nekdo stehoval, potreboval i nadále výhostní list, jenom oproti drívejšku mu ho vrchnost byla povinna vydat. Vrchnostenská (patrimoniální) správa tak vlastne fungovala jako prihlašování pobytu, což je vec, kterou bychom ocekávali od státních úradu. Je tedy videt, že veci jako omezení pohybu a osobní svobody nejsou projevem poddanství, jen jednou z jeho možných forem. Zároven je videt, že robota nevyplývá z nevolnictví.

Poddanství bylo zrušeno teprve roku 1848, to znamená, že od tohoto roku byl clovek obcanem státu s domovským právem v nekteré obci spadajícím pod príslušný politický ci soudní okres. Zároven se poddanské grunty staly skutecným vlastnictvím sedláku a jednalo se tedy o jejich vyvlastnení vrchnosti. Tím pominul nájemní vztah mezi sedlákem a vrchností, címž zároven odpadly všechny formy úhrady pronájmu, zejména robota. Vyvlastnení rustikální pudy vrchnosti bylo kompenzováno ze dvou tretin, pricemž jednu tretinu hradil bývalé vrchnosti stát a druhou sedlák. V praxi se tedy roku 1848 sedlák dostal do polohy svobodného vlastníka statku, jenž dluží svému spoluobcanu financní cástku, kterou postupne splácí.

Druhé nevolnictví (second enserfment) : Casto jsem slyšel tento pojem v souvislosti s obdobím 17-18. století. Dlouho jsem pátral, kdy u nás bylo první nevolnictví. Pak jsem došel k záveru, že nikdy. Zdá se, že v západní Evrope bylo nevolnictví v období raného stredoveku, kdy se naši predkové teprve zabydlovali v ceských zemích. Potom se situace v nejrozvinutejší cásti západní Evropy zmenila a prostí lidé postupne získali svobodnejší postavení, které si už udrželi. Obdobné svobodnejší postavení meli i sedláci u nás v podstate asi až tak do tricetileté války. Znicení a vylidnení zeme válkou vytvorilo u nás podobné podmínky, které byly v západní Evrope v raném stredoveku a vedly ke znevolnení vesnického obyvatelstva. Nastává tedy u nás poprvé období nevolnictví, které bylo krátké, ale tuhé. Pokud nepocítáme zcela abnormální období tricetileté války, trvalo u nás nevolnictví vlastne pouhých 130 let. Je zajímavé, že ho presto máme zafixované jako dominantní stav našich dejin. Vzhledem k tomu, že u nás nevolnictví následovalo po dlouhém období, kdy se selský stav tešil znacné svobode a zároven mnohem pozdeji než napr. v Anglii, ujal se pojem druhé nevolnictví, i když by asi bylo presnejší mluvit o pozdním nevolnictví.

Období temna: Tento pojem máme zafixovný jako období cizího útlaku. Je pravda, že Habsburkové provádeli rekatolizaci a centralizaci, ale rozhodne jim nelze jednoznacne dát za vinu úpadek ceského kulturního života a ekonomiky. Prícina byla spíš v ožebracení stredních tríd tricetiletou válkou a dlouhodobém odcerpávání volných prostredku tureckými válkami. Strední trídy byly rády, že prežívají jako drobní remeslníci, a nemohly si dovolit uspokojování svých kulturních potreb. Úzká nejbohatší trída si porizovala luxusní zboží z ciziny. Proto došlo napr. k omezení bežné literární produkce a užitného umení, címž byla podkopávána i základna pro špickovou tvorbu. Za pripomenutí stojí, že Habsburkové byli legitimními ceskými králi a zeme koruny ceské tvorily až do minulého století nominálne nezávislý stát v personální ci dynastické unii s dalšími státy.

Germanizace: Po celé období temna Habsburkové ani jezuiti neprovádeli žádnou germanizacní politiku. Za prirozenou rec u nás byla považována ceština a v archivních materiálech se vyskytuje více, než si laik vetšinou prestavuje. Platilo pouze, že s nemcinou clovek udelá lepší kariéru, a proto pronikala cím dál víc do vyšších vrstev podobne jako dnes anglictina. Ceština nikdy nebyla na prahu zániku. Cesky vždy mluvily asi dve tretiny obyvatel a tento pomer byl dlouhodobe stabilní. Bylo jen otázkou casu, kdy budou zavedeny obcanské svobody a namísto nekolika stovek vlastníku panství vznikne pocetná hospodárská elita kopírující etnickým složením situaci v zemi.

Národní obrození: Nelze si prestavovat, že by se ceská spolecnost znovuzrodila na základe presvedcování obrozencu. To byl objektivní proces vyplývající ze zrušení nevolnictví. Význam obrozencu byl v tom, že když nove vzniklá ceská buržoazie zatoužila po kulturních statcích, byly už pro ne pripravené.

Lán: Pri zakládání vesnic lokátor vymeril v urcené oblasti jednotlivé prídely pudy, na kterých se usadili sedláci na základe výše popsaného vztahu k vrchnosti. Pudu meli od vrchnosti propujcenou (lehen), proto mluvíme o lenním vztahu a prídel pudy se nazýval lán. Podstatou pojmu lán je tedy léno. Vzhledem k tomu, že velikost jednotlivých lánu byla do znacné míry typizovaná, zacal se tento pojem používat k oznacení príslušné plošné rozlohy asi 18 ha. Rozdíly ve velikosti jednotlivých lánu ovšem mohly být znacné i v rámci jedné vsi. Clovek držící jeden lán byl rádný gruntovník, sedlák, láník, ci osedlý. Existovaly ovšem i menší grunty, nevím presne, zda od pocátku, nebo zda vznikly drobením ci jinak. Podle jejich rozlohy pak mluvíme o polosedláku, pololáníku, ctvrtsedláku, ctvrtláníku, pulníku, ctvrtníku, nebo o násobku osedlých. Pojmy láník, pololáník a ctvrtláník byly se více používaly na Morave. Osedlý je spíš pojem používaný v katastrech a statistikách (tyto dva mestské domy platí spolu za jednoho osedlého, ves má celkem pet a ctvrt osedlých). Pojem sedlák ci gruntovník se bežne používal i pro polo a ctvrtsedláky. Celoláníku bylo aspon v pozdejším období pomerne málo. Urcit pro tu kterou kategorii, zda byli chudí nebo bohatí je problematické. Obecne ale zrejme platí, že sedláci všech kategorií tvorili vesnickou lepší spolecnost.

Chalupník: Držel chalupu a rozlohu pole nepresahující ctvrt lánu. Ctvrtina lánu je vlastne hranice mezi sedlákem a chalupníkem.

Zahradník: Mel domek a zahradu, resp. nejakou zanedbatelnou rozlohu zeme. Nekdy se pocítalo osm zahradníku do jednoho osedlého.

Domkár: Mel domek bez jakéholi pudy.

Podsedník = podsedek: Presne nevím, ale zdá se, že alternativní pojem pro chalupníka, resp. chalupník tesne pod ctvrtláníkem. Nekdy taká podnájemník cásti selského gruntu (jakýsi poddaný poddaného).

Chalupník, podsedník, zahradník a domkár byly pojmy, které vyšly více méne nastejno. Dle kategorií v katastrech by se prísne vzato melo dle rozlohy pudy radit vzestupne: domkár, zahradník, chalupník, podsedník. Pritom zahradník je starší pojem, který byl po tricetileté válce nahrazován chalupníkem. At si to každý prebere, jak umí. I zkušení genealogové vedou na toto téma dlouhé diskuse.

Nádeník: Nechal se najímat na príležitostné výdelky (na den).

Raabizace: Ke konci vlády Marie Terezie navrhl ministr Raab urbariální reformu, podle které byla panská dominikální puda rozdelena na nove zrízené poddanské grunty, na kterých se usadili bývalí bezzemci a drobní rolníci. Z užívané pudy platili financní pronájem, a odpadla tím zároven robota puvodních sedláku, kterí dríve práve v rámci roboty obdelávali dominikální pudu. Bylo ponecháno na vrchnosti, jestli reformu uskutecní, tudíž se moc neuplatnila.

Familiant: Držitel raabizacního gruntu. Zároven rozloha pudy postacující k uživení rodiny, tj. asi 6 ha. Židovský familiant byl ovšem držitel povolení založit si rodinu.

Domovské právo: Nárok na sociální zabezpecení v dané obci. Získávalo se zrozením po otci, snatkem po manželovi, nebo rozhodnutím obecního úradu. I když clovek dlouhodobe bydlel v nejaké obci, nemuseli jeho žádosti vyhovet. Pokud se muž nekam priženil, jeho manželka i deti získaly domovské právo po nem v jeho rodné obci, i když tam treba v živote nebyly. Jako osvedcení se vydávaly domovské listy a evidence se vedla v matrikách domovských príslušníku. Jsem presvedcen, že musela existovat i nejaká policejní evidence, která zachycovala, kde kdo vlastne skutecne bydlí, ale pres veškerou snahu se mi o ní nepodarilo nic zjistit. Nevím tedy ani jak fungovala, ani zda se príslušné materiály dochovaly.

Archivní fond: Souhrn písemností uložených v archivu, které patrí k sobe, mají spolecnou signaturu, pojmenování a inventár (soupis položek). Napríklad všechny materiály z farního archivu na Novém Hradci Králové byly v padesátých letech presunuty do Státního okresního archivu v Hradci a po vyclenení matrik vytvorily spolecný fond. Jméno fondu je Rímskokatolická fara Nový Hradec Králové. V archivu vám budou lépe rozumet, když reknete, že se zajímáte o farní archiv z Nového Hradce. Mužete si pujcít inventár fondu, což je sešit, kde jsou položky typu:
Inv. c. 1 - Soupis farníku 1830
Inv. c. 2 - Kostelní úcty 1860-73
Inv. c. 3 - Kniha snubních ohlášek 1865-69
Do žádanky si pak vyplníte jméno fondu a inventární císlo položky, kterou si chcete zapujcit.

Archivní sbírka: Pro naše úcely totéž co fond. Rozdíl je v tom, že fond má jediný zdroj, zatímco sbírka vznikla shromáždením materiálu z runých míst (sbírka matrik).

Typy materiálu o poddaných - mohou pocházet v zásade ze trí zdroju:
A. církev
B. vrchnost
C. stát

ad A: Církev vedla matriky, což byl zpocátku spíš pracovní výkaz kneze o pokrtených, oddaných a pohrbených, teprve pozdeji nástroj evidence obyvatelstva. Matriky se obecne vedly od konce tricetileté války. Krome matrik mohou být zajímavé farní archivy se soupisy farníku.

ad B:

Pozemkové knihy = gruntovní knihy = gruntovnice = purkrechtní knihy (ve mestech): Zachycovaly vlastnictví poddanských a mestských nemovitostí

Urbáre: Zachycovaly poddanské povinnosti. Pozemkové knihy tedy obsahují zápisy typu "roku 1652 koupil ten grunt Matej Navrátil od Jana Vanka", zatímco v urbári najdete položky jako "z tohoto gruntu, který drží Matej Navrátil, jsou dva dny potažní roboty".

Ruzné soupisy poddaných: Mají rozmanitá pomenování a liší se panství od panství, napr. knihy sirotcí, knihy familiantu atd.

Ruzné záležitosti poddaných: Žádosti, spory, výhosty atd.

Ad C: Soupisy obyvatelstva nejcasteji pro danové, statistické nebo vojenské úcely.

Katastry: Soupisy majitelu nemovitostí (tj. danových poplatníku). Patrí sem Berní rula (1654), Tereziánský katastr (ca 1720, 1748), Josefský katastr (ca 1786) a Stabilní katastr (ca 1830)

Scítání obyvatelstva: Soupis poddaných dle víry (1651), ruzná scítaní ze 17. a 18. století, vetšinou nedochovaná, a moderní scítání po 10 letech cca od roku 1850. Formuláre z moderních scítání se jmenovaly scítací operáty.

V novejší dobe prešla nekterá agenda z panství ci církve na stát, napr. vedení pozemkových knih a matrik.

Fond velkostatku: Všechno, co se nashromáždilo ve vrchnostenské kancelári konkrétního panství. Pokud byli vaši predkové poddaní do Konopište, vyžádáte si v SOA Praha inventár fondu velkostatku Konopište a hledáte, co by vás v nem asi tak mohlo zajímat. Fondy velkostatku nekdy neobsahují pozemkové knihy, které byly vycleneny v souvislosti s prenesením agendy na stát. Od fondu velkostatku nelze ocekávat úplné rady knih, spíš tak sem tam neco. Napr. ze všech puvodne vedených sirotcích knih se mohly dochovat jen dve.

Fond pozemkové knihy: Samostatný archivní fond obsahující pozemkové knihy porízené státními úrady a nekdy i ty starší vyclenené z fondu velkostatku a mestských archivu.

Archiv mesta: Jde o archivní fond obsahující všechno, co se za staletí nashromáždilo na radnici. Nejcasteji knihy ruzných smluv a ujednání, svatební smlouvy, trhové knihy (o prodeji domu), soupisy meštanu apod. Nepatrí sem cechovní archiválie, které tvorí zvláštní fond. Mestské a cechovní archiválie jsou podobne torzovité jako fondy velkostatku.

Jediné fondy, které se dle mé zkušenosti celostátne zachovaly v prijatelné úplnosti jsou matriky, pozemkové knihy a katastry.

A perlicka na záver: Anglické slovo prince má dva významy. Jednak princ a jednak kníže. Tomu odpovídá pojem principality = knížectví, napr. Prinicpality of Wales = knížectví welšské. Drží-li tedy následník anglického trunu titul Prince of Wales, neznamená to princ welšský, ale kníže welšký. Wales je proste knížectví a jeho knížetem bývá syn anglického krále, stejne jako markrabetem na Morave býval mladší bratr ceského krále. Tradicní ceský preklad princ welšský je tedy nesprávný. Ona je také podivná predstava, že Anglie má krále, ale jeho syn je princem ve Walesu.


NAHORU | HOME
Máte shodné příjmení? | Kniha návštěv | Kontakt | Mapa stránek
Aktualizováno: 21/07/2014 Design © 2008-2014 Szarowski